Poslední předvánoční HOVORY O UMĚNÍ

Naposledy v tomto roce jsme se setkali krátce před vánocemi - třetí čtvrtek v měsíci tentokrát vyšel na 21.12.2017.

Předně je nutné upozornit, že nemám nic společného se současnou obrazovou výzdobou kavárny Michael - raději ani v této souvislosti neuvádím „umělecké kavárny”. Daná výzdoba, která nás tentokrát čekala, je ještě pochopitelná u restaurace či jiného stravovacího zařízení, které nemá nic společného s uměním, neklade si ambice jiné, než týkající se jídla. Došlo k tomu, že mne počátkem t.r. nájemce prostoru chtěl zainteresovat jako kurátorku galerie Michael, patrně přesně neznal text nájemní smlouvy. Právě tehdy mne oslovila Britishpedie jako snad jediná encyklopedie, kde ještě dosud nebylo uvedeno mé heslo a uveřejnili v ní, že jsem kurátorkou galerie Michael. Je pro mne velkou ostudou, že si toto kdosi přečte, třeba i v zahraničí, přijede a jde se podívat - a co vidí? Aukrácký humus! Ještě tak ujde jedna stěna, osazená grafikami Jiřího Švengsbíra (1921-1983), který byl módním grafikem pražských motivů v 60. a 70. letech. Ale na jiných stěnách jsou zavěšeny obrazy toho nejspodnějšího aukráckého ražení, v tom smyslu, jak prodej umění na Aukru je tou nejspodnější úrovní, které se každý slušný člověk vyhne, protože pohybovat se v tomto směru na Aukru je tou největší ostudou, přípustnou pouze pro nezasvěcené laiky, nad čímž se informovaní shovívavě usmějí. Má-li někdo přemíru zbytečného času, pak na Aukru může hledat, zda tam mezi spoustou marastu přeci jen něco neobjeví, co tam nějakým nedopatřením proklouzlo, ale nemluví o tom, dělá to tajně, prozrazení, kde danou věc objevil, by určitě neprospělo. Je zde třeba zdůraznit, že já osobně se musím veřejně od tohoto distancovat, byla by to obrovská profesní ostuda. Ostatně účastníci našich Hovorů podotýkají, že v restauraci a kavárně přesto nejspíš je kvalitní umělecké povědomí, protože patrně ve sklepě je uloženo vysoce hodnotné umění, které bylo ode mne odvezeno stavitelem (mé typické eufemistické označení), přestože jsem měla domluveno, že by obrazy byly patrně zlatým hřebem exkluzivní předvánoční aukce. Jednatel aukční společnosti patrně nezaregistroval obrovskou ostudu, že obrazy byly předtím amatérsky „provětrány" na Aukru. Naštěstí Aukro je pod úrovní četných lidí, tak nedošlo zcela k zdiskreditování daných obrazů. Ale přesto, že jednatel čekal na přivezení obrazů k exkluzivní předvánoční aukci, když si je žádal stavitel, dala jsem mu je s tím, že je předá k aukčnímu prodeji dle svého výběru. Pan hostinský mu pak řekl, že jsou obrazy neprodejné - patrně si jsou vědomi jejich hodnoty a nechtějí je ani prodávat, jinak si nelze vysvětlit toto chování, takže znalci přeci jen asi jsou. Bohužel s danými obrazy si eufemisticky řečený stavitel odvezl i obrazy tří jiných majitelů, jimž jsem je slíbila prodat před vánocemi. Obrazy měly jít hned do aukce, aby byly prodány ještě před vánocemi, místo toho byly uloženy kdesi v hospodském sklepě. Nerozumím tomuto chování a je opět poučením o tom, že je třeba zvážit, kdo je schopen spolupráce, kdo na to má a kdo nikoliv. Bude samozřejmě vše napraveno a už s neosvěčenými nikdy nespolupracováno. Je ovšem třeba se daným postiženým tímto sveřepým podivným chováním velmi omluvit.

Měli-li by účastníci HOVORů O UMĚNÍ být přivedeni do prostředí s uměním, nejradši bych je dopravovala k sobě, tedy do Galerie Rosemarie v Řitce. Je problém, že bych se musela postarat o dopravu, protože je podstatně složitější než ta metrem či tramvají na pražské nábřeží. Po svých zkušenostech nepočítám s tím, že by bylo v prostoru kavárny na co se dívat a na HOVORY O UMĚNÍ přináším s sebou fotoreprodukce umění, o němž má být jednáno.

Přinesla jsem i fotografii podobizny kuchaře restaurace U Kalendů, která je součástí nájemních prostor, spojených s kavárnou Michael. Kuchař je zajímavý typ, připomínající italské kuchaře v německých seriálech, s výraznou excetrickou mimikou. O namalování podobizny mne požádadal už dost před časem stavitel. Ačkoliv pak brzy obraz viděl a už se mu líbil, já jsem stále spokojená nebyla a neustále jsem obraz upravovala a přemalovávala. Šlo o vystižení zvláštní grimasy s výrazně zvednutým pravým koutkem rtů. To samo o sobě by nebylo obtížné, ale stále jsem necítila z obrazu ten správný vjem zcela rozhýbaných všech svalů obličeje, jak jsem to viděla na kuchaři. Až jsem pochopila, že se grimasa musí projevit i ve svalech obou tváří, očí - a prostě všude. Abych pravdu řekla, obraz budu patrně stále upravovat, dokud jej budu mít po ruce.

Při práci na obraze jsem si uvědomila, že naprosto stejně má zvednutý shodný pravý koutek rtů i Josef Sudek na obraze Šeříkový Sudek Andreje Bělocvětova z r. 1974. Daná mimika tedy není až tak ojedinělá a měl ji i fotograf Josef Sudek. Bělocvětovův obraz je však dost stylizovaný, takže mimika celého obličeje není tak čitelná. Originál obrazu jsem před časem prodala jednomu pražského galeristovi, který si pro něj honem přijel, aby zabránil stavitelovu vyhrožování prodejem mého auta. Obraz mi pak v domě scházel, tak jsem si namalovala jeho kopii - a to dokonce trochu větší na na plátně - a ta je nyní mezi obrazy, které spočívají v hostinském sklepě.

U kuchaře i Sudka se jedná o klidovou mimiku, spojenou s úsměvem. Vedle toho patrně existuje i neurotický tik stejné podoby, což krásně popsal Karel Čapek v jedné z Povídek z druhé kapsy „Čintamani a ptáci”. Tam tik s touto mimikou sleduje MUDr. Vitásek na tváři zámožné židovky Zanelliové, od níž chce koupit cenný koberec a když ona ho odbývá: „Já neprodávám žádné tepichy, já jsem von Zanelli, pane! Máry, ať jde ten člověk pryč!” V jejím přápadě je popisováno na opačné - levé tváři. Na Hovorech bývá přítomen MUDr. Petr Dvořák, takže jsem se snažila od něj získat odborné vyjádření, jak je taková mimika vůbec možná. Jedná se v každém případě o uvolnění svalů na dané tváři, dovolící pohyb koutku úst po značné části tváře, Čapek popisuje, že koutek běhal přes celou tvář. MUDr. Vitáska to vyvádělo z míry, když stál proti tomuto jevu, až z toho sám začínal mít tik.

Detektivní tvorba je jako obvykle zdrojem velkého moudra a četných poznatků a jen hlupák jí opovrhuje - viz citát Raimunda Chandlera na počátku mé nedávno napsané novely - vše napsané a takto formulované pod vlivem návštěvy stavitele s jeho údajně sečtělým kamarádem, odpůrcem detektivního žánru, při jednom z nájezdů - tentokrát 27.10.2017 za cennými knihami, jejichž prodej jsem před stěhováním předběžně projednávala s antikvářem a znalcem dr.Václavem Proškem, avšak rozhodla jsem se pro památku na celoživotní tatínkovo sběratelství a mé využití v diplomce a při navracení zámeckých interiérů do původního stavu, je stěhovat a neprodávat (předpokládaná hodnota tak 200.000 Kč).

Dále jsme si všímali projevů realismu v malířství - když s ním v polovině 19. století Gustave Courbet přišel jako s velkým novým celkovým pojetím a dal tak vzniknout celému stylu, přinesl do malířství jako novinku přijetí reálných námětů ze života, tedy nejen reálnou formu, ale i obsah, námět. Předtím salónní umění zobrazovalo koncipované alegorie, často z antické mytologie či historie a i když uznávaný salonní malíř William Adolphe Bouguereau ještě v r. 1869 dokonce namaloval venkovanku s hráběmi, formálně se stále jedná o ateliérovou „umělou” formálně vytříbenou tvorbu. Kdežto Gustave Courbet již o 20 let dříve namaloval své slavné Štěrkaře, o 25 let po Štěrkařích pak vznikl příznačný obraz Hoblovačů parket od Gustava Caillebotte.

Právě den před konáním Hovorů ke mně přijeli starší manželé - lékaři z Ústí nad Labem, kteří se na mne opakovaně obracejí ve věci svých obrazů. Tentokrát přivezli jeden obraz k restaurování a při té příležitosti se prý stavili na Pražském hradě na výstavě impresionistické malby. Z jejich líčení jsem pochopila, že výstava si nevšímá impresionismu jako dobového stylu, nýbrž impresionnistického malířského rukopisu, bez závislosti na době tvorby a je dovedena do současnosti a pán byl zcela nadšený obrazy současného mladého malíře Adama Kašpara. Jedná se o studenta čtvrtého ročníku AVU, narozeného v r. 1993. Maluje skutečně detailně hlavně lesní krajinné motivy. Na Hovorech přítomní vesměs souhlasili, že obrazy jsou líbivé, ale v podstatě vím, že bych je neměla potřebu malovat. Může autor do detailně dle přírody namalovaného vložit své vlastní emoce, co chce sám vyjádřit anebo je jen v područí toho, co je mu předložené? Proč tvořit, když to neumožňuje vyjádřit své já? Mladý malíř přišel se svými detailně promalovanými přírodními studiemii a vzbudil jimi nadšení. Nedivím se - laická veřejnost si stále plete umění malby s uměním dokonalé věcné zobrazivosti, což však ale lépe dokáže snad fotografie, že? Tak proč totéž dublovat jinou technikou, kde nemůže být tak dokonalý výsledek a to za nesrovnatelně většího úsilí? Obrazy Adama Kašpara jsou tedy v každém případě líbibé, ale vzhledem k celkového vývoji malířství dost nechápu to všeobecně kladně hodnocení a vyzdihování tvorby mladého studenta, patrně i ze strany odborníků, což je to, co překvapuje. Může tímto směrem vést nějaký další vývoj? Anebo po vypršení nadšení vše uhasne? Považuji to jen za jeden z možných přístupů v malířství.

Dále jsme se dotkli i toho, co mne trochu zarazilo v autentickém vyjádření Agathy Christie, že i ona jako spisovatelka byla v určitých obdobích k psaní vedena potřebou vydělat peníze. Je to nepochybně dané okolnostmi spisovatelčina života. Jistě překvapí, že mnohdy se potýkala s velkými finančními problémy, až bankrotem. Už v dětství sice ani ona ani její sourezenci nebyli patrně poznamenáni finanční nedostatečností, ale za obrovských starostí rodičů, zejména tatínka, což nejspíš vedlo i k jeho předčasné smrti. Zcela po této stránce v pohodě byla asi až za svého druhého manželství.

Je to o setkávání intelektuálního světa s neintelektuálním. Nyní během vánočních svátků mi telefonují různí přátelé a známí, vesměs vysokoškolsky vzdělaní intelektuálové a stěžují si na své velké finanční problémy, do nichž byli přivedeni podvodníky. Mám zkušenost, že tito podvodníci bývají bez vzdělání. Je otázkou, proč někdo nepřispěl k rozvoji naší společnosti svým vzděláváním, důvody mohou být různé. Třeba i někdo by velmi rád studoval, ale finanční důvody mu to nedovolily. To byl i případ mého tatínka, který se napřed musel vyučit optikem a pak až při zaměstnání mohl vystudovat napřed reálné gymnazium a poté práva, aby se dostal ke své vysněné kriminalistice, o což pak ovšem zase přišel v době normalizace jako politicky nevyhovující. Oproti tomu maminka byla ze zámožného prostředí a napřed studovala výtvarné umění, ale odešla za vědou - astronomií a poté jadernou fyzikou - pro stálé změny svých zájmů studovala stále, do konce života. Nebezpečím pro společnost jsou ti, co nestudují z lenosti a přijdou na svůj způsob života a obživy, že jednodušší je podvod na důvěřivých intelektuálech. A to je problém naší současné společnosti, k řešení již pro jiné profesionály.

　

Štědrý den s Františkou v Řitce

Oslavily jsme s mourovatou Františkou Štědrý den především novými objevy a zásadními změnami. Zjistila jsem, že nejkrásnější výhled je z okna z ateliéru 2. patra domu, ale nikoliv k jihu přes naši zahradu, kam byla místnost směrována, nýbrž na opačnou stranu - tj. přes vlastní osídlení Řitky, směrem ku Praze, na obzoru s Cukrákem. Výhled je zde uzavřen po celém obzoru brdským hřbetem a pod ním svítí světla domů a je vidět až rozsvícený strom na návsi. Pohled je malebný jako z filmové pohádky či z mých oblíbených filmů - jako je Střihoruký Edvard aj. Prochází větvemi vysoké vzrostlé borovice hned u domu, která mi vždy evokovala motiv z jednoho dílu detektivního seriálu Columbo, kde stárnoucí tanečnice spáchala vraždu tak, že šplhala do prvního poschodí domu po takovém stromě. Zůstala jsem v úžasu stát, o co jsem se dosud ochuzovala, když jsem v této části domu měla spíš odkladový prostor. Noc na Štědrý den jsem strávila vyklízením a u okna jsem si vytvořila zátiší se stolkem, abych u něj mohla sedět a při úžasném výhledu z okna formulovat věty svého psaní. Při té příležitosti jsem mezi odloženými věcmi vyštrachala mnohé - jako i maminčin velký dalekohled, který si sama sestrojila, pozorovala jím slunce a psala o tom články. Také jsem objevila ještě jednu krabici se sklem - s vázou Gallé TIP a jedním pohárem, které hned pošlu starožitníkům a snad by mne nalezené sklo mohlo zachránit od odpojení elektřiny, jímž bez dalšího upozornění vyhrožují hned první den po vánočních svátcích a dále jsem našla koberečky na schodiště, jímž jsem ozdobila právě schodiště až do druhého poschodí, tedy do místa, kam se nejraději utíkám. Není jistě náhodou, že architekté často pracovny umísťovali do nejvyššího místa stavby - viz pracovna architekta Jana Kotěry v jeho vile, situovaná na vrcholu věžovité stavby. Je to vedeno potřebou klidu ke soustředění. Původně byl jako hlavní místo k mé práci zamýšlen malý ateliér či pracovna v přízemí, jehož velké okno i zabezpečuje dobré osvětlení. Po období, kdy jsem tam od rána vysedávala, držela se na židli a čekala na vysvobození, než odjede dělný lid, který přijel vždy tak před 8. hodinou a s úsměškem se okatě podivoval, „že jsem snad ještě spala?" Vykonával zbytkové stavební a jiné práce v ceně téměř 2 miliony Kč a během toho se stalo, že tuto místnost nemám ráda a necítím se v ní dobře. Mám ji spojenou s tím, jak mi zde nervozita z dlouho trvající situace způsobovala každodenní zvracení, zastavené až užíváním dvojnásobné dávky těch nejsilnějších léků svého druhu, kterou si od té doby netroufám snížit. Takže nyní se utíkám pryč od všeho ruchu - do malebných zákoutí druhého patra. A stejně ani nějaký dělný lid moc již v plánu nemáme a musím si stále opakovat tatínkovu poučku - jak určitě zase tam nahoře kroutí hlavou, že jsem ji opět jako obvykle nedodržela, jak to mám v povaze - „na lid to chce přísnost, nikoliv vstřícnost". Tatínek mi tuto mou povahovou vlastnost, na níž celý život doplácím, nikdy nevyčítal, jen chudák vždy trouchu zakroutil hlavou, že se jako nic zase nedá asi dělat, jsou to pravidelné nutné ztráty a újmy.

Naše vánoční atrakce došly už určitého opotřebení a zejména led řetězy Santů dosloužily. Jednomu Santovi jsem nesvítící řetěž vyměnila za hvězdy, druhému odpadly sáně. Kdyžtak v budoucnu mu je opět přiděláme. Venku se mnou svíčky u náhrobku zapaloval kocourek Bayerů, tj. sousedů naproti, který je u nás jako doma, má u domu i své mističky na jídlo, mazlí se ke mně, nechá se vzít na ruku a nakukuje do domu, že by jako rád šel dovnitř. Vysvětluji mu opakovaně, že má již své pány a ti by se divili. Jeho panička mu proto dala obojek, aby bylo vidět, že není bezprizorní. Dostal jakési americké jméno, které si nepamatuji, tak mu říkám kocourek Bayerů. Tak to jsou naše letošní vánoce.

Objevená fotografie
Blíží se opět výročí a při hledání zcela jiných fotografií mi náhle padla do rukou ta, kterou jsem dlouho marně hledala. Je to fotografie, zachycující mne během toho, kdy zloději plení můj byt a já nic netuším.
Fotografie je pořízená na výboru Klubu kultury Syndikátů novinářů, kde jsem tehdy byla předsedkyní. Byl to poslední předvánoční výbor dne 21.12.1994, tehdy ještě v budově novinářů v Pařížské 9. V té době, brzy po revoluci, bylo vše ještě zcela jiné.... Pařížská byla tichou ulicí, spíš vybydlenou úřady, takže tam člověk pomalu nepotkal živáčka a dalo se tam i dobře zaparkovat, kde zrovna bylo třeba. Situace byla ještě podobná té v 70. letech, kdy jsem ji každý den ráno přebíhala, když jsem Širokou ulicí spěchala od tramvaje na Haštalské náměstí do Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Na rohu Široké a Pařížské byla samoobsluha a to bylo snad nejživější místo, přestože tam moc lidí nebývalo.
Na poslední předvánoční výbor některé dámy donesly své vánoční pečivo, aby se pochlubily a ostatní pohostily - takovou novinářkou-hospodyňkou byla i Milena Nyklová, která mne vyfotila a je členkou výboru dodnes, jako úctyhodný senior, zatímco já jsem se pak "tiše vypařila", protože toho na mne bylo už docela dost.
Asi ve 13,30 hod. jsem ten den rychle vyběhla z domu ke svému malému červenému autíčku, jímž jsem uháněla do Pařížské, výbor se konal od 14 hodin. Doma jsem pečlivě nastavila topení, aby tam bylo příjemně mým zvířatům, než se k nim zase vrátím - tehdy již byl můj původní perský kocourek Nádirek po smrti, tyto ušlechtilé rasy bývají velmi choulostivé na ledviny a smrt pak bývá nevyhnutelná a rychlá. Byla doma tedy bílá maminka ostatních - Olminka a její starší děti - bílý Mikoušek a želvovinová, téměř černá Azraelka a pak dva úplně mladí bílí kocourci - bratříčci - Abusýr a Abukýr ze Zahrastánu, jinak Tygroušek a Čumoušek. Zejména Čumoušek se vždy velmi měl ke každému příchozímu, byď ho neznal. Neměl právě do tohoto dne ještě žádnou špatnou zkušenost.
A takto bezstarostná - jak jsem vidět na fotografii, jsem byla během výboru, přestože pak jsem zjistila, že ihned po mém odjezdu do bytu nastoupili tři zkušení vykradači, poslaní tam jedním pražským starožitníkem a byli na věc dokonale připravení, chystali se minimálně 14 dnů předem. A starožitník měl čas pod kontrolou, protože si se mnou domluvil, že se mám stavit u něj v obchodě, že něco potřebuje a při té příležitosti se ode mne dozvěděl, že mám předtím výbor v Pařížské a od kdy přesně a poté cestou odtud se stavím u něj - a on se mne pak v obchodě viditelně snažil stále víc a víc zdržovat, což se mu zcela nepodařilo, a proto se stalo, že jsem domů přijela v polovině práce zlodějů - když právě odvezli první várku lupu a vrátili se pro druhou....
Tak to je svědectví této fotografie.

První adventní víkend

Začal snem ze čtvrtka na pátek - nevím odkud to mám, nejspíš od maminky, která byla mou předchůdkyní v tom, jak se u nás v ženské linii dědí medialní schopnosti, zvýšený šestý smysl a předpovídací sny. Od dětství tak vím, že sen, který se zdá z pondělí na úterek, se nikdy nesplní a sen, který se zdá ze čtvrtka na pátek, se splní do tří dnů. Není to čistý výmysl, poučka vychází z určité zkušenosti, založené nejspíš na tom, jak v průběhu týdne je mysl unavena, kdy je čistá, kdy naopak plná vjemů a co to snamená pro sny. Je jen otázka, jak toto platí pro jaké období a pro jakou osobu, zda je vše shodné jako v době, kdy poučka vznikla.
Tak se mi ze čtvrtka na pátek, tj. přímo na první adventní den, zdál sen, že došlo k prodeji cenného obrazu, což delší dobu je usilováno, ale nedělám si vždy moc naděje. A získala jsem slibovanou provizi a začla jsem urychleně uspokojovat množství velmi netrpělivých věřitelů. Něco jsem již rychle různě rozeslala, pak jsem dřímala v ruce dvě pozoruhodné bankovky - jednu dvou milionovou a jednu jedno milionovou a rozesílání peněz jsem zbrzdila a honem jsem začala uvažovat nad harmonogramem, koho nejrychleji uspokojit, měla jsem z toho plno starostí - ty jsou, když žádné peníze nejsou, ale zrovna tak pak když náhle jsou. A v tom mne probudilo zazvonění u venkovní brány. Lekla jsem se, vylítla z postele a běžela k domovnímu telefonu: "Ano", ohlásila jsem se a odpověděl mi povědomý hlas listonošky: "Jeden podpis, prosím". "Ano, hned za chvíli". Odpověděla jsem opatrně, protože jsem věděla, že listonoška bude muset chvíli počkat, než se obléknu a dojdu. Poštu roznáší nedávno nová listonoška, která chodí velmi brzy. Připomíná mi vzhledem Jamu z "Vražd podle Agathy". Tím jsem byla vytržena z rozdělování záchranných milionů mezi věřitele a od listonošky jsem do rukou dostala štos podlouhlých obálek od vymáhacích agentur.
Všechny dosavadní vánoce jsem slavila s těmi, co pozůstatky jejich hmotných schránek jsou nyní uchovávány na zahradě. Od loňských vánoc zůstala jen Františka, s níž spolu budeme letošní vánoce slavit. Mourovatá Františka je velmi pohyblivá, což zřejmě máme společné, ale nedá se proto moc dobře zachytit fotoaparátem. Přestože je první prosincový víkend, i tak nám na naší zahradě něco vykvétá, úmyslně jsem tak zahradu koncipovala. Pro ptáčky nemám nyní semínka, nemohu si dovolit je zásobit potřebným tak jako v přechozích letech, ale každý den jim peču dva druhy pečiva s olejem, které jim doplní, co potřebují. Nechtějí proto kupované pečivo, ale jen to moje. Veverkám doplňuji košíček s ořechy, z nějž si berou a odnášejí s sebou na strom - s bratrem jsme to komentovali, že si ořechy odnášejí domů k televizi. Vlašských ořechů byla docela úroda a veverky mají ve sklepě zásoby. Tak snad tuto zimu přežijeme pro příští radostné jaro.
V sobotu jsem s překvapením zjistila, že neodešel můj e-mail z pátku, jímž jsem odpovídala zprostředkovateli prodeje obrazu. Chtěl, abych našla ve svých počítačích strojopisný dokument o historii obrazu. Přímo tento dokument jsem nenašla, ale řadu jiných věcí a to nikoliv starého data, nýbrž z konce února 2016, tj. pár dnů předtím, než mne počátkem března odvezla sanitka a poté jsem dva měsíce ležela pod silnými léky. Tím došlo k tomu, že jsem mnohé pozapomněla a to i tyto podrobnosti kolem obrazu, co jsem se dozvěděla jen pár dnů předtím, kdy už nepochybně má nemoc začínala. Poslala jsem mail tedy znovu a pán nadšeně odpověděl, že to celou věc staví zcela jinam, že jsou to zcela nové informace a že se hned dá do práce a dnes v neděli mi napsal, že až se vše dá do pohybu, bude mne informovat...
Ve vánoční výzdobě se omlouvám všem zapřísáhlým protivníkům Santy jakožto projevu amerikanismu, ale jednak v době střední školy jsem byla silný frankofil a nadšeně jsem si prohlížela komiksové příběhy s Pere Noelem, který vypadal přesně takto a i stejným způsobem přinášel dárky apod. Tato jasná a logicky vysvětlitelná vánoční vizualizace není jen amerikanismem a absence podobně jasné vizualizace u Ježíška a jeho nošení dárků se projevila v nové TV reklamě, kde Ježíšek má namísto Santových sobů sáně tažené zlatými prasátky, kdy přijíždí obdarovat děti. Až do takových krajností vede urputné obhájení Ježíška, aby bylo jeho obdarovávání možné logicky vysvětlit a vizuálně si představit, musil zřejmě přijmout něco z jasných realit, spjatých se Santou a jinými postavami - jako francouzským Pere Noel - tj. Otec Vánoc.