Jeden pán, který u mne seděl z úplně jiných důvodů, koukal na mou podobiznu tatínka jako Sherlocka Holmese a vznesl připomínku, že se mu zdá být divné, že postava nemá žádné pozadí. Myslela jsem to jako volně "nahozenou" podobiznu a chtěla jsem, aby "dýchala" a nebyla potlačená okolní malbou. Když mi nyní "odešlo pryč" množství jiných obrazů, pověsila jsem tatínkovu podobiznu nad schodiště a tím ji mám stále na očích. A přišlo mi, že lehce naznačené pozadí by se k ní hodilo. ...A co jiného by se nabízelo, než naznačit okolní brdské hřbety, které nám to tu lemují a onu úzkou klikatící se silničku, spojující Řitku se Všenory, odkud se tatínek tolik nachodil od vlaku. Za polovinou cesty se u silnice tyčila trojice vysokých topolů, které jsme na nekonečné šestikilometrové cestě považovali za určitý milník, že se Řitka blíží. Nyní se doba a vše s ní neuvěřitelně změnilo a je pomalu dobře, že to tatínek už nevidí. Za dva roky a měsíc to bude již dva roky, co odešel, ačkoliv byl evidentně přesvědčený, že tu se mnou bude stále. Ostatně podobně byl přesvědčený i bratr, který za tatínkem šel letos koncem května. Samozřejmě, že hodně se zlepšilo k lepšímu, ale s sebou to vzalo i jiné, čeho lze jen litovat. A na novou dobu a nové myšlení doplatily i ony tři topoly, které byly pokáceny nejspíš v rámci novodobých módních obav ze starých stromů. Přitom na místě stály minimálně půlstoletí, co já sama pamatuji a nejspíš mnohem déle a nikdo se jich nebál u silnice uprostřed polí, kde byly typickými přírodními "větrolamy". Proto je tam předci vysadili a současníci to zřejmě nepochopili. Chápou zase jiné věci.., třeba... Také tehdy, když tu děda ve čtyřicátých letech koupil pozemek pro svou chatu, tak zde byl tichý venkov, až příliš tichý a tmavý, žádnou civilizací nerozzvučený a neosvětlený. Zavedení elektřiny pamatuji až velmi pozdě. A nyní musím uznat, že je to jediná věc, která mi vadí, i když člověk vyjde uprostřed noci na zahradu, slyší svistot aut ze strakonické dálnice. Děda zbudoval svou chatu hned pod tehdejší hlavní strakonickou silnicí, spojující Prahu se Strakonicemi, avšak to byla ještě v 50. letech tak klidná silnice, že projela snad tak dvě auta za den. Je to ústupek civilizaci, proč také je místo tak dobře dostupné, dnes čvrt hodiny ze Smíchova. Tak to je ono, co jsem přidala k tatínkově podobizně - jakýsi "pomník" staré všenorské silnici se třemi topoly a tatínkova podobizna tu dohlíží nad domem nad schodiště a připomíná mi, že mám povinnost se nyní o dům postarat přes všechny nesnáze, které by nyní vyřešilo přistoupení společníka ke galerii, vhodného jako partnera pro banku.
Žádné komentáře:
Okomentovat