Objevená fotografie
Blíží se opět výročí a při hledání zcela jiných fotografií mi náhle padla do rukou ta, kterou jsem dlouho marně hledala. Je to fotografie, zachycující mne během toho, kdy zloději plení můj byt a já nic netuším.
Fotografie je pořízená na výboru Klubu kultury Syndikátů novinářů, kde jsem tehdy byla předsedkyní. Byl to poslední předvánoční výbor dne 21.12.1994, tehdy ještě v budově novinářů v Pařížské 9. V té době, brzy po revoluci, bylo vše ještě zcela jiné.... Pařížská byla tichou ulicí, spíš vybydlenou úřady, takže tam člověk pomalu nepotkal živáčka a dalo se tam i dobře zaparkovat, kde zrovna bylo třeba. Situace byla ještě podobná té v 70. letech, kdy jsem ji každý den ráno přebíhala, když jsem Širokou ulicí spěchala od tramvaje na Haštalské náměstí do Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Na rohu Široké a Pařížské byla samoobsluha a to bylo snad nejživější místo, přestože tam moc lidí nebývalo.
Na poslední předvánoční výbor některé dámy donesly své vánoční pečivo, aby se pochlubily a ostatní pohostily - takovou novinářkou-hospodyňkou byla i Milena Nyklová, která mne vyfotila a je členkou výboru dodnes, jako úctyhodný senior, zatímco já jsem se pak "tiše vypařila", protože toho na mne bylo už docela dost.
Asi ve 13,30 hod. jsem ten den rychle vyběhla z domu ke svému malému červenému autíčku, jímž jsem uháněla do Pařížské, výbor se konal od 14 hodin. Doma jsem pečlivě nastavila topení, aby tam bylo příjemně mým zvířatům, než se k nim zase vrátím - tehdy již byl můj původní perský kocourek Nádirek po smrti, tyto ušlechtilé rasy bývají velmi choulostivé na ledviny a smrt pak bývá nevyhnutelná a rychlá. Byla doma tedy bílá maminka ostatních - Olminka a její starší děti - bílý Mikoušek a želvovinová, téměř černá Azraelka a pak dva úplně mladí bílí kocourci - bratříčci - Abusýr a Abukýr ze Zahrastánu, jinak Tygroušek a Čumoušek. Zejména Čumoušek se vždy velmi měl ke každému příchozímu, byď ho neznal. Neměl právě do tohoto dne ještě žádnou špatnou zkušenost.
A takto bezstarostná - jak jsem vidět na fotografii, jsem byla během výboru, přestože pak jsem zjistila, že ihned po mém odjezdu do bytu nastoupili tři zkušení vykradači, poslaní tam jedním pražským starožitníkem a byli na věc dokonale připravení, chystali se minimálně 14 dnů předem. A starožitník měl čas pod kontrolou, protože si se mnou domluvil, že se mám stavit u něj v obchodě, že něco potřebuje a při té příležitosti se ode mne dozvěděl, že mám předtím výbor v Pařížské a od kdy přesně a poté cestou odtud se stavím u něj - a on se mne pak v obchodě viditelně snažil stále víc a víc zdržovat, což se mu zcela nepodařilo, a proto se stalo, že jsem domů přijela v polovině práce zlodějů - když právě odvezli první várku lupu a vrátili se pro druhou....
Tak to je svědectví této fotografie.
Blíží se opět výročí a při hledání zcela jiných fotografií mi náhle padla do rukou ta, kterou jsem dlouho marně hledala. Je to fotografie, zachycující mne během toho, kdy zloději plení můj byt a já nic netuším.
Fotografie je pořízená na výboru Klubu kultury Syndikátů novinářů, kde jsem tehdy byla předsedkyní. Byl to poslední předvánoční výbor dne 21.12.1994, tehdy ještě v budově novinářů v Pařížské 9. V té době, brzy po revoluci, bylo vše ještě zcela jiné.... Pařížská byla tichou ulicí, spíš vybydlenou úřady, takže tam člověk pomalu nepotkal živáčka a dalo se tam i dobře zaparkovat, kde zrovna bylo třeba. Situace byla ještě podobná té v 70. letech, kdy jsem ji každý den ráno přebíhala, když jsem Širokou ulicí spěchala od tramvaje na Haštalské náměstí do Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Na rohu Široké a Pařížské byla samoobsluha a to bylo snad nejživější místo, přestože tam moc lidí nebývalo.
Na poslední předvánoční výbor některé dámy donesly své vánoční pečivo, aby se pochlubily a ostatní pohostily - takovou novinářkou-hospodyňkou byla i Milena Nyklová, která mne vyfotila a je členkou výboru dodnes, jako úctyhodný senior, zatímco já jsem se pak "tiše vypařila", protože toho na mne bylo už docela dost.
Asi ve 13,30 hod. jsem ten den rychle vyběhla z domu ke svému malému červenému autíčku, jímž jsem uháněla do Pařížské, výbor se konal od 14 hodin. Doma jsem pečlivě nastavila topení, aby tam bylo příjemně mým zvířatům, než se k nim zase vrátím - tehdy již byl můj původní perský kocourek Nádirek po smrti, tyto ušlechtilé rasy bývají velmi choulostivé na ledviny a smrt pak bývá nevyhnutelná a rychlá. Byla doma tedy bílá maminka ostatních - Olminka a její starší děti - bílý Mikoušek a želvovinová, téměř černá Azraelka a pak dva úplně mladí bílí kocourci - bratříčci - Abusýr a Abukýr ze Zahrastánu, jinak Tygroušek a Čumoušek. Zejména Čumoušek se vždy velmi měl ke každému příchozímu, byď ho neznal. Neměl právě do tohoto dne ještě žádnou špatnou zkušenost.
A takto bezstarostná - jak jsem vidět na fotografii, jsem byla během výboru, přestože pak jsem zjistila, že ihned po mém odjezdu do bytu nastoupili tři zkušení vykradači, poslaní tam jedním pražským starožitníkem a byli na věc dokonale připravení, chystali se minimálně 14 dnů předem. A starožitník měl čas pod kontrolou, protože si se mnou domluvil, že se mám stavit u něj v obchodě, že něco potřebuje a při té příležitosti se ode mne dozvěděl, že mám předtím výbor v Pařížské a od kdy přesně a poté cestou odtud se stavím u něj - a on se mne pak v obchodě viditelně snažil stále víc a víc zdržovat, což se mu zcela nepodařilo, a proto se stalo, že jsem domů přijela v polovině práce zlodějů - když právě odvezli první várku lupu a vrátili se pro druhou....
Tak to je svědectví této fotografie.
Žádné komentáře:
Okomentovat